Pečující rodiny jsou často vyčerpané, potřebují odbornou podporu
„Lidé si moc nepřipouštějí, co je jednou čeká. Žijí ve svých domech a bytech, všude ale samé bariéry. Nejen to samozřejmě může vyvolat nutnost odchodu do pobytového zařízení, dalším důvodem je absence pomoci pečujícím rodinným příslušníkům,“ upozorňuje Ilona Jakoubková, ředitelka Sociálních služeb města Doksy, které se zapojily do dvou navazujících projektů Institutu sociální práce, z.s. Chtějí zvýšit komfort poskytování terénní služby a rozšířit cílové skupiny uživatelů. Rádi by zajišťovali odbornou podporu zdravotně postiženým, osamělým matkám a také pečujícím rodinám.
Jak fungovaly vaše služby, než jste se přihlásili do projektu „Pečovatelská služba – příležitost pro život doma“?
Fungovali jsme jako většina pečovatelských služeb, tedy od pondělí do pátku, od půl sedmé ráno do tří hodin odpoledne. Převážně jsme rozváželi obědy, obstarávali nákupy, prali uživatelům prádlo a prováděli další základní služby.
A když se na vás obrátil někdo, kdo potřeboval péči třeba i ve večerních hodinách?
Tím, že provozujeme i domov pro seniory, což byla naše první registrovaná sociální služba (až později jsme zaregistrovali službu denní stacionář a terénní péče), tak jsme takovým zájemcům většinou nabídli pobyt v domově pro seniory.
Kdy jste začala přemýšlet o tom, že takový vstup do pobytové služby je mnohdy předčasný?
Sledovala jsem trendy vývoje sociální péče u nás i v zahraničí. Byla jsem před několika lety na pracovní stáži v Holandsku a tam jsem viděla pečovatelské domy, kde byla lidem poskytována péče až do večerních hodin, a to včetně péče zdravotní. V té době už jsme provozovali také denní stacionář a bylo zřejmé, že využíváním této služby si uživatelé oddalovali přechod do domova pro seniory. Takže jsem projekt Institutu „Pečovatelská služba – příležitost pro život doma“ velmi přivítala, jelikož moje vize byla stejná.
Jak se s vizí „umožnit lidem zůstat co nejdéle v domácím prostředí“ ztotožnili zaměstnanci?
To byl větší problém. Pracovníky, kteří do té doby byli zvyklí pečovat jen do tří hodin odpoledne, v tomto ohledu čekala zásadní změna. Přestože jsme o tom s nimi již dlouho před uskutečněnou změnou hovořili a na nutnost rozšíření provozní doby je připravovali, nemohli se s tím dlouho srovnat. Byl to asi největší zádrhel všeho.
Do kolika hodin tedy v terénu pečujete?
Už necelé dva roky máme provozní dobu do 22 hodin. Péči do večerních hodin v současné době poskytujeme pěti uživatelům. V prvním roce zavádění této změny se do péče musela zapojit i vedoucí pečovatelka, později jsme přijali posilu na dohodu o provedení práce. V současné době se střídají při večerních směnách celkem tři zaměstnanci, kteří zajišťují dohledy, přípravu uživatelů na lůžko, a dá se to bez problémů zvládnout.
Vzhledem k tomu, že provozujete i domov pro seniory, kde musíte zajistit stravu, nebylo pro vás příliš zatěžující rozvážet další obědy ještě jako pečovatelská služba?
Kapacita pro rozvoz obědů pečovatelskou službou je sedmdesát obědů denně a v době před vstupem do projektu Institutu jsme pokrývali objednávky v tomto rozsahu. Po zapojení do projektu jsme počet objednávek omezili zcela přirozeně na polovinu. U všech uživatelů jsme totiž prováděli nová sociální šetření a vysvětlovali jim smysl projektu (pozn. ISP: smyslem omezení rozvážky či její úplná náhrada veřejnou službou je, aby pečovatelky měly více času na odbornou péči). Někteří uživatelé žijící v domě s pečovatelskou službou si poté obědy sami odhlásili, protože se mylně domnívali, že když využívají bydlení v pečovatelském domě, musí současně využívat i dovoz obědů, což tak samozřejmě není. Další uživatelé začali využívat námi nabízenou komerční službu. Ve zbývajících případech se jedná o ty, kdo buď potřebují dietu, kterou v domově pro seniory vaříme a alternativní komerční služba ne, anebo jsou to senioři, kteří si sami již nejsou schopni uvařit. A přestože dovoz oběda může být jediná služba, kterou od naší pečovatelské služby odebírají, nezříkáme se jí. Jsme s nimi takto v kontaktu, a když by bylo potřeba, jsme schopni jim pružně služby rozšířit o další potřebné úkony.
Vědí obyvatelé Doks, s čím vším a kdy se na vás mohou obrátit?
Informace o našich službách najdou na webových stránkách nebo na vytištěných informačních letáčcích. Máme dobrou spolupráci s městským úřadem, dále s úřadem práce v Doksech a také s lékaři. Ti všichni naše služby doporučují. Terénní, ambulantní i pobytové služby pro seniory jsou v Doksech dobře pokryté. Naším zájmem je, aby si naši klienti udrželi co nejvíce kontakt s rodinou. Co ale vidím jako problém, je to, že i když se rodina snaží, pomáhá a pečuje, tak ji tato zátěž brzy vyčerpá.
Jak tomu předejít?
Klíčovou věcí, o které se mluví, je, že do zákona o sociálních službách má být zařazena nová cílová skupina, kterou budou tvořit pečující osoby. Jakmile by takový zákon začal platit, chtěli bychom si tuto cílovou skupinu zaregistrovat a rodinám, které pečují, se začít více věnovat. Chceme jim nabízet pomoc formou poradenství, zprostředkovávat odborné vzdělávání, supervizi apod.
Tím, že většina lidí jen nerada opouští svůj domov, ocitají se jejich rodiny často ve velmi složitých situacích…
Ano, nedivím se vůbec, že někdo nechce opustit důvěrně známé prostředí, na které je zvyklý celý život. Jedná se o jeho domov a zejména starý člověk se na nové prostředí špatně adaptuje. Pokud ale z důvodu nemoci nebo úrazu dojde k situaci, kdy už je potřebná intenzivní péče, rodina bývá úplně bezradná. Naši zaměstnanci jsou teď pro tyto situace proškolení, tahle možnost přípravy na intenzivní péči, v rámci již zmiňovaného projektu Institutu, mě úplně nadchla. Ale rodiny takovou možnost zatím spíš nemají. Většinou vyhoří, protože vůbec netuší, jak manipulovat třeba s ležícím člověkem. Velmi brzy pak hledají nějaký domov pro seniory, protože nevidí jinou možnost, že by to třeba s odbornou podporou zvládli sami. Nemají si s kým o všech strastech a úskalích velmi náročné péče popovídat.
Právě podle Institutu sociální práce, z.s., by jedním ze základních pilířů terénní péče měla být pečovatelská služba s proškolenými pracovnicemi, které budou odbornou podporou také pečujícím.
Ano, ta vize se mi moc líbí. Teď jsme přihlášení v dalším projektu s názvem „Žít doma“ a počítáme s tím, že díky získaným informacím naši pracovníci budou moci poskytovat pečujícím potřebnou podporu. A já myslím v této souvislosti ještě i na osamělé maminky s více dětmi. Na jejich podporu jsme se dosud nezaměřili, ale moc by se mi líbilo, kdyby naše pečovatelská služba pro ně byla takový první záchytný bod. Naše pracovnice by jim dokázaly odborně poradit, jak a kde si zařídit například finanční sociální dávky, ale i se třeba dokázaly postarat o jejich děti, aby si mohly odpočinout. Stejně tak mám v plánu zaregistrovat další cílovou skupinu, kterou tvoří zdravotně handicapovaní uživatelé mladší 65 let. Už nyní se v pečovatelské službě o tyto klienty staráme, zatím ale jen formou výjimky.
