Spolupráce s rodinou je pro poskytování sociálních služeb klíčová
„Zapojení rodiny a blízkých do péče jako společná cesta k co nejkvalitnějšímu životu“, projektu s výmluvným názvem, se účastnily Sociální služby města Jičín. Ty poskytují širokou škálu pomoci od terénní péče po domov pro seniory pod vedením ředitele Tomáše Kolátora. Na zkvalitnění služeb pracují již několik let.
Máte za sebou závěrečné setkání s dalšími účastníky projektu pod patronací Institutu sociální práce, z.s. S čím jste se vrátili do Jičína?
Shodou okolností jsme na to setkání jeli s čerstvou zkušeností, kdy se nám zrovna nedařila spolupráce s rodinou při doprovázení klienta našeho domova. Po cestě jsme to ještě rozebírali, jestli jsme opravdu udělali všechno správně, jestli to bylo maximum, co bylo v našich silách, a tak dále. Opět se nám potvrdilo, že spolupráce s rodinou je naprosto zásadní pro celé naše konání. V tomto případě byl pán v samém závěru života bohužel převezen do nemocnice, což jsme nepovažovali za šťastné. Ale respektovali jsme přání (rozhodnutí) rodiny, i když podle nás nebylo nejlepším řešením.
Spolupráce s rodinou je pro vás naprosto klíčová. Podobné zkušenosti vám ale nemohou brát vítr z plachet…
Možná to vyzní banálně, ale pro nás bylo velmi přínosné, že jsme mohli během seminářů Institutu sociální práce hovořit zcela otevřeně právě o takovýchto tématech. Padaly tam otázky, které jsme neměli vyřešené. Mohli jsme je probrat s ostatními účastníky, slyšet jejich názory a zkušenosti. My se dlouhodobě snažíme s příbuznými našich klientů spolupracovat, protože když se to daří, tak i odezva na naši službu je lepší. Spolupráce s rodinou musí být nastavena hned od úplného začátku. A když například v domově poskytujeme paliativní péči, tak je spolupráce s rodinou úplně zásadní, musí fungovat perfektně.
Jakou máte zkušenost s rolí rodiny při poskytování pečovatelské služby doma u klienta?
I v tomto případě je dobré, když se do péče zapojí, zejména vykazuje-li uživatel vysokou míru závislosti. Právě na komunikaci s rodinou závisí, jestli uživatel zůstane doma, nebo se situace bude muset řešit pomocí jiné služby. Ve spolupráci s rodinnými příslušníky je třeba upravit domácnost tak, aby vyhovovala stupni závislosti uživatele, vybrat vhodné kompenzační pomůcky, aby bylo možné péči vykonávat dostatečně efektivně. Někdy se dohodnout i na malé změně bývá veliký problém. Pro vedoucí služby je těžké si nastavit správně hranice a hovořit o tom se zaměstnanci, uživatelem, rodinou či blízkými. Bylo fajn v rámci projektu tyto zkušenosti vzájemně sdílet i s jinými službami.
Když pomineme stupně spolupráce s rodinou, podle čeho se rozhodujete, komu budete poskytovat terénní službu v jeho domácím prostředí a koho už přesunete do domova?
To byla také otázka minulého týdne, kdy jsme na schůzce krajského úřadu řešili, jaké klienty máme přijímat. Shoda byla, že musí být vysoce závislí, odkázaní na čtyřiadvacetihodinovou péči, když to zjednoduším. Ale padlo tam obligátní: ale vždyť oni si to u vás ani neužijí?! Měli byste se starat o ty, co jsou schopni to ještě vnímat, a ty, co už ne, ponechat v LDN. Naše zkušenost je ale taková, že naši péči vnímají všichni. Pečovat lze o klienta, který u nás stráví jen čtyři měsíce nebo dva. Je to sice jiná péče, ale spokojenost je na těch lidech prostě znát. A i na té rodině. Jsem vždycky ale rád, když se takové téma otevře, když se něco takového řekne nahlas. Protože jedině tak se věci dají uvést na pravou míru.
A jak to tedy funguje v praxi na malém městě?
Pečovatelské službě v Jičíně moc lidí neuteče. Pokud se u někoho, kdo dosud nevyužíval našich služeb, náhle zhorší stav, tak takového člověka podchyceného nemáme. Ale pokud to jen trochu jde, naše pečovatelky se vždy snaží zapojit rodinu i ošetřovatelskou službu, aby dotyčný mohl zůstat doma. A snažíme se, aby se to takto zvládalo co nejdéle. Zároveň pečovatelky tlačí fakt, že když se uživatelův stav zhorší, v domově nemusí být místo. To pak zbývá jenom LDN. S čím se potýkáme, je hranice ‒ kdy tu péči doma ještě chceme a můžeme zvládnout. Nejsme na to ale sami. Spolupracujeme i s asistenční službou, když je potřeba i sedm osm návštěv denně, i v noci. Zkrátka zapojujeme, co se dá, jen aby to fungovalo k prospěchu uživatele.
Pomáhá vám spolupráce s radnicí?
My se snažíme vycházet vstříc klientům a město podporuje nás. Pokud bychom nezvládali, je ochotné nám poslat i finanční injekci, abychom mohli třeba navýšit stav zaměstnanců. Problém je, že situace je nyní taková, že potřebné pracovníky bychom pravděpodobně nesehnali. Není nouze o práci, tak nejsou lidi.
Když se ohlédnete zpět, dokážete porovnat, kam jste se s terénní službou za těch posledních pár let posunuli?
V rámci toho, jaké služby jsme v Jičíně nabízeli před pěti lety, bychom si tehdy nejspíš vůbec nedokázali představit, co jednou zvládneme. Před více než pěti lety jsme byli klasická „pečovka“ s obědy a úklidy. Dnes je naše péče komplexnější, tedy moc se o to snažíme. Pomáháme, aby člověk mohl „být“ ‒ dopomáháme s tím, co ještě zvládne, uděláme za něj, co už naopak není v jeho silách. Poradíme se vším, co vyžaduje nová situace, předáme potřebné formuláře, nasměrujeme na správné úřady, navrhneme spolupráci s jinými službami, městem. Péči plánujeme společně s rodinou nebo blízkými a nejlépe tak, abychom pracovali nenápadně, někde na pozadí životů uživatelů našich služeb. Hlavní roli mají vždycky oni. Je také skvělé, že už na to nejsme sami ‒ nabídka poskytovaných služeb je poměrně velká, takže se naše služby i lépe plánují. A v některých případech je to třeba i pomocí přechodu do domova pro seniory. Podporu máme v Institutu sociální práce. Spolupracujeme, jestli si dobře vzpomínám, minimálně od roku 2011 a s některými z týmu ještě déle.
Co konkrétně vám usnadnilo práci?
Velkou podporou a částečně i malou revolucí byla pro nás možnost podílet se na tvorbě „programu pro individuální plánování“. Další etapa začala při samotném zavádění programu do praxe našich služeb. To nám hodně pomohlo přenést některé naše myšlenky a představy o individuálním plánování na všechny zaměstnance. Také to byl a stále je výjimečný program a v té době byl určitě jediný použitelný. Když přišla nabídka spolupráce na dalším projektu, neváhali jsme, zvláště když se jednalo o téma „spolupráce s rodinou“. Díky tomuto projektu se nám podařilo upřesnit a popsat role jednotlivých pracovníků při komunikaci s členy rodiny. Získali jsme informační materiály pro rodiny, které by pro nás bylo bez pomoci a spolupráce s Institutem složité vytvořit.
