Začaly jsme opravdu pomáhat a mohly si víc vážit své práce
„Než jsme vykročily cestou změny, byla u nás situace obdobná jako v jiných ‚tradičních‘ pečovatelských službách,“ začíná s vyprávěním Jitka Svobodová. Pětatřicet let pracovala jako vedoucí pečovatelské služby Centra sociální péče v Ústí nad Orlicí. Dnes už je v důchodu a s nemocným manželem teď využívají službu, jejíž fungování sama léta nastavovala.
Jak to vypadalo ve vaší pečovatelské službě konkrétně?
Situace na menších městech byla zhruba před sedmi lety všude stejná. Nejčastějším úkonem byla rozvážka obědů, následovalo vytírání chodeb v domech s pečovatelskou službou, úklidy v bytech, mytí oken, občas nákup, ale třeba pomoc s hygienou nebo ošetřovatelské úkony jsme vlastně neprováděly vůbec.
Uměly byste to tenkrát?
Pracovnice sice procházely kurzem, ale v rámci něj se nenaučily nic z těch odbornějších úkonů. Byla to děvčata z nejrůznějších oborů ‒ prodavačky, švadleny. Intenzivnější péči o klienta ale neodpovídala ani naše tehdejší pracovní doba ‒ od půl sedmé do tří, soboty, neděle bylo volno.
Kdy jste začala uvažovat o tom, že by to celé mohlo fungovat jinak?
Delší čas jsem cítila, že pracovnice nebaví pořád jen zajišťovat obědy, počítat kastroly. To nebyla práce, kterou by člověk vydržel dělat dlouho. Shodou okolností jsme si v té době vybíraly školení, a protože jsme chtěly ušetřit, volily jsme bezplatné. Vedla ho tehdy Ilona Čtvrtníková, dnes z Institutu sociální práce, a musím říct, že po dlouhé době to bylo něco, co mě oslovilo. Dost jsme tehdy odmítaly lidi, kteří potřebovali více i té odbornější péče. A paní Čtvrtníková nám tam poprvé nastínila, jak by služba měla vypadat, aby mohla i těmto lidem vyjít vstříc.
Jenomže to ve vašem případě předpokládalo dost radikální změny…
Přiznám se, že jsem se zpočátku dost s paní Čtvrtníkovou dohadovala. První dojmy byly, že na to nemám vhodný personál a že vůbec nevím, jak bychom to v těch našich podmínkách mohly všechno změnit. Jenomže mi to nedalo a pořád jsem o tom přemýšlela. Když jsem to pak probírala s týmem, viděla jsem zájem, i když z toho samozřejmě i ony měly strach. Žádná neměla zkušenost s péčí například o klienta upoutaného na lůžko.
Byla to tedy podpora týmu, co vám nakonec dodalo odvahu do transformace jít?
Ano. Absolvovala jsem další semináře a pomalu jsme to začaly zkoušet. Měly jsme štěstí, že v našem okolí vznikly soukromé subjekty na rozvoz obědů a úklidové firmy, na které jsme mohly přesměrovat významnou část své práce. Ale nebylo to hned, trvalo dva tři roky, než začaly být změny v naší službě vidět. Rozloučily jsme se se stovkou klientů, s některými z nich jsme měly smlouvu třeba jen na mytí oken. Oříškem bylo naučit se ty odborné úkony. Vyhledávala jsem informace, kde se dalo. Pouštěly jsme si různá videa a pak jsme to zkoušely jedna na druhé. Na základě svých zkušeností jsme si pak vytvořily vlastní metodiku. Kdybychom najednou nevěděly, aby bylo kam sáhnout a znalosti osvěžit. Začaly jsme k práci používat počítače, které byly důležité zejména pro náš začátek individuálního plánování. To bylo veselé, protože v té době málokterá uměla na počítači. Musím říct, že náš tým tohle všechno neuvěřitelně stmelilo.
Co se změnilo z pohledu uživatele?
Pomalinku jsme získávaly na odbornosti, prodloužily jsme pracovní dobu, začaly jsme pracovat v sobotu i v neděli. Díky tomu se nám úplně obměnili klienti. Staraly jsme se o ty, kteří nás opravdu potřebovali. Najednou to dávalo smysl. A na tom jsme se shodly. Děvčata práce bavila, vážila si jí. Bylo to znát i z prostého faktu, že neodcházela. Po celou dobu zůstal celý tým se mnou. Byla to správná cesta.
Co bylo na té cestě nejtěžší?
Vybrat, kde začít. Jak to sesumírovat, aby ty jednotlivé kroky změny na sebe navazovaly a služba při tom normálně fungovala a časem se převtělila v tu ideální. Myslím si, že těžké momenty byly také ty, kdy děvčata měla takovou tu premiéru u klienta, kdy ho měla poprvé třeba celého umýt. Dost jsme bojovaly s nastavením cílových skupin, protože v našem okolí převládal dojem, že fungujeme pouze pro seniory, a těžko se nám vysvětlovalo, že pomáhat můžeme i rodinám s dětmi nebo mladším ročníkům.
V čem byl problém?
Dělaly jsme takový jakoby doprovod klientům s lehčím mentálním postižením a tam jsme narazily i u odborné veřejnosti. Oporu jsme měly ale v našich školitelích. Ti nás utvrzovali v tom, že jdeme správným směrem. Obdobná situace byla i na úplném začátku, kdy se nás zástupci města ptali: a když zrušíte obědy, co budete vlastně dělat? Budete mít vůbec nějakou práci? Bojovaly jsme také s nedostatkem financí, dneska jde do sociálních služeb dvakrát tolik peněz než tenkrát. Musely jsme ukrutně šetřit, všechno si dvakrát rozmyslet, co se týkalo třeba aut. Začaly jsme totiž jezdit i do okolních obcí a bylo třeba si zdůvodnit každou kapku benzínu. Ale na druhou stranu jsme zase vybraly více na úhradách od klientů.
Přes všechny těžkosti, rozhodla byste se pro proměnu služby znovu?
Stoprocentně. Takto má vypadat pečovatelská služba. Neříkám, že je všechno už úplně v pořádku, ale daleko lépe a déle dokážeme lidi udržet v jejich přirozeném prostředí. Stálo to za tu námahu. Pro nás bylo vždycky takovým povzbuzením, když nás naši školitelé později dávali za příklad. Bylo to pro nás takové zadostiučinění, že jsme se do přeměny pustily. Když se třeba někdo přijel k nám inspirovat, jak to děláme, děvčata byla hrdá, že mají co předvést.
Co byste vzkázala těm, kdo mají cestu transformace ještě před sebou?
Ať nestojí na místě, ať jdou kupředu, ať mají vize a snaží se pořád vylepšovat službu. Stejně jak jde doba kupředu, musí se měnit i pečovatelská služba. I v našem městě se budou muset hledat další a další cesty, které službu posunou dál. Služby, které budou přešlapovat na místě, nebudou stačit.
