Pečovatelská služba podporuje lidi, kteří si přejí (DO)ŽÍT DOMA

Jak komunikovat s umírajícím člověkem a jeho rodinou? Jak zvládnout průvodní symptomy blížícího se konce života? Anebo třeba, co si počít, když praktický lékař bagatelizuje problém, nechce předepsat kompenzační pomůcku, ani řešit příspěvek na péči? Podobné dotazy zaznívají během online seminářů Institutu sociální práce, z.s., „Péče o umírající v domácím prostředí“, který je určen pracovníkům pečovatelských služeb. Že je nejlepší umírajícího člověka přemístit do zdravotnického zařízení, se rozhodně nedozvědí.

„Hovořit o umírání a smrti je těžké pro dvě pětiny osob, třetina o nich nemluví vůbec. Dvě třetiny populace o umírání a smrti ale přemýšlí. A pouze 7 % lidí uvádí, že se umírání a smrti nebojí,“ začíná výklad Martiny Janatkové, lektorky pro zdravotní a sociální oblast, která se více než 20 let věnuje péči o seniory a umírající. „Na samotném umírání se lidé nejvíce obávají bolesti (46 %), ztráty soběstačnosti (45 %), důstojnosti (34 %) a odloučení od svých blízkých (35 %),“ pokračuje. Právě od takových starostí může lidem pomoci terénní pečovatelská služba, která podporuje co možná nejdelší soběstačnost svých klientů. Stále častěji také pečuje o své klienty, kteří mohou důstojně a v blízkosti rodiny nakonec i (DO)ŽÍT DOMA.

Martina Janatková působí jako manažer v Sociálních službách města Jičína. Více něž 18 let pracovala jako vrchní zdravotní sestra v domově pro seniory, nyní je také mentorem paliativní péče v rozvojovém programu a podílí se na certifikacích paliativní péče v domovech pro seniory. Věnuje se tématům kvalitní péče o seniory, lidí s demencí, komunikaci s nemocnými, rodinou či využití prvků bazální stimulace v péči o seniory. „Důležité je si uvědomit, že kvalitní péče vychází z úcty k životu a člověku. Garantuje nemocnému, že nebude trpět bolestmi a nezůstane osamocen. Podporuje ale i jeho rodinu. Jde o to, naplnit dny životem, nikoliv život naplnit dny,“ vysvětluje lektorka s tím, že fráze typu „to bude dobrý“ nefungují. „Vhodnější je například ujištění „jsem tady s vámi“, „budu tady zase tehdy a tehdy, když se nebudete cítit dobře, zavolejte tam a tam.“

Péče o umírajícího člověka by v případě pečovatelské služby měla být založená na spolupráci s rodinou a ideálně s mobilním hospicem, eventuálně s domácí zdravotní péčí, aby se postaraly o zdravotní stránku. „Vždy je nutná spolupráce s lékařem, který nastaví léčbu bolesti a zvolí řešení průvodních projevů nemoci. Klient by také měl mít k dispozici kvalitní polohovatelné lůžko a další potřebné pomůcky, tak, aby mohli pečující kvalitně pečovat a klient se cítil komfortně,“ říká Martina Janatková. Pečovatelky musí mít osvojeny specifické znalosti a dovednosti. „Jde například o rozpoznání a zmírnění obav z budoucnosti, úzkost a strach ze smrti nebo nepříjemných symptomů, jako je bolest, únava, nauzea, dušnost, porušení kožní integrity, zmatenost či neklid,“ popisuje lektorka.

Důležitou roli má pečovatelská služba také směrem k rodině. Může ji v těžké situaci podpořit, dodat sílu, jistotu, aby se péče doma nebála. Zároveň, aby čtyřiadvacetihodinová péče neležela na bedrech třeba jen jednoho člověka. „Často se lidé bojí, že se stane něco, co nezvládnou. Pečovatelka může tento strach svou podporou zmírnit. Pomůže s hygienou, převlečením, polohováním, podáním jídla, pití i vyhodnocením aktuálního stavu. Je také důležité, aby i ona byla ošetřena, znala své hranice a kompetence a měla podporu od svého zaměstnavatele,“ dodává Martina Janatková.

Více na několikahodinovém semináři Martiny Janatkové „Péče o umírající v domácím prostředí“.