Ze dne na den všechno jinak

Nebyli jsme sice už nejmladší, ale zdraví nám ještě celkem slušně sloužilo. Manželka obstarávala dům, já zahradu, o vnoučata jsme se starali… Nic ale netrvá věčně. Idyla skončila jednoho pošmourného dne, kdy si má paní na procházce zlomila nohu. Možná vás, stejně jako mě tenkrát, napadlo: zlomenina, to přece nemusí být tragédie!? Jenomže byla. Během operace nešťastnou náhodou ochrnula na dolní polovinu těla. Ze dne na den se v podstatě ze zdravého člověka stala člověkem plně závislým. Byl to šok.

Všichni jsme z toho byli nešťastní. Když se přiblížil čas, kdy pro ni v nemocnici už nemohli udělat víc, odkázali nás do léčebny dlouhodobě nemocných. To bylo zdrcující. Manželka se strašně bránila, plakala, že tam za žádných okolností nechce. Bylo mi jí strašně líto. Vůbec jsem netušil, co dělat. Měl jsem pocit, že její osud leží v mých rukách. Byla to šílená situace.

Radil jsem se se synem, s příbuznými i známými. Pomoc jsem hledal i na internetu. Věděl jsem, že ji do žádného ústavu poslat nechci. I když mi to radili lékaři a ti by přece měli vědět, co je pro pacienta nejlepší. Jenomže v tomhle rozumím své ženě asi líp. Kdyby nám tak dali alespoň nějakou alternativu, říkal jsem si, aby člověk věděl, že se nerozhoduje nezodpovědně.

Nakonec mě k definitivnímu rozhodnutí popostrčila jedna z posledních návštěv ztrápené manželky upoutané na nemocniční lůžko. Kam se poděla její chuť do života, její schopnost poradit si v každé situaci, její nakažlivý úsměv, kterým nešetřila? Řekl jsem jí: Boženko, už brzy půjdeš domů! Neumíte si představit, jakou jsem pocítil úlevu. Zároveň na mě padla obrovská tíseň z toho, jak to celé zvládneme. Plakali jsme oba, ale už to bylo jiné, byla v tom naděje.

Bez jakékoliv konkrétnější představy, co obnáší péče o takto postiženého člověka, jsme se se synem obrátili na pečovatelskou službu. Boženku měli co nevidět už pustit. Vylíčil jsem sociální pracovnici celý příběh a doufal jsem, že nám dokážou pomoci. Kámen mi spadl ze srdce, když nás ujistili, že to společně zvládneme.

Pečovatelky nám pomohli uzpůsobit domácnost pro pohyb na vozíku. Ložnici, kterou jsme měli v horním patře domu, jsme přestěhovali namísto pokoje pro hosty v přízemí. Pořídili jsme polohovací postel a na doporučení zapůjčili pomůcky, které nám péči doma usnadnily. Společně jsme sestavili takzvaný sdílený plán péče, kde bylo rozepsáno kdo, kdy, co a jak bude dělat. Bez toho by to prostě nešlo. V péči jsme se střídali se synem a pečovatelkami. Ty manželku polohovali ve dne v noci, takže za chvíli měla vyléčené všechny „nemocniční“ proleženiny. Doslova nám rozkvétá před očima: přestala být rozbolavělá, vrátil se jí úsměv a už zase má chuť do života. Dnes se těší na vnoučata, chtějí prý od ní se naučit háčkovat. A zítra budou s pečovatelkou společně péct cukroví. Už je zase dobře.

Zpět